Ahoj milí diváci, já jsem kvůli Vám, těšící se na další rozhovor, sbalila kufry a letěla z Čech do USA, přesněji do Washingtonu DC, abych jsem se mohla setkat s Marií Pangrácovou a udělat s ní rozhovor!

Marie Pangrácová

3. místo v ženské štafetě na MS 2019, 3. místo v ženské štafetě na ME 2016, 8. místo na klasické trati na ME 2021, 6násobná mistryně republiky, trojnásobná vítězka ČPN 2019, 2020 a 2021
klub: SK Olympia Praha SPS / KOB Kladno

Ahoj! Ahoj!

V naší skupině orienťáků neslyšících jsme jediné my dvě v příbuzenském vztahu, jsme sestry, takže moje první otázka zní: Jaké to je závodit a soupeřit se sestrou? Má to nějaké výhody nebo taky i nějaké nevýhody, můžeš nám o tom něco povědět?
Myslím si, že výhoda mít sestru v OB spočívá ve větší vzájemnější podpoře při trénování. Jako když je venku ošklivo a prší, tak samozřejmě se mi nechce jít běhat a pokud bych měla jít sama, tak si to možná rozmyslím a vynechám trénink. Ale pokud bychom šly spolu, tak tím spíše si ven vyrazím a společně si zaběháme. Nebo mám jít na kondiční trénink a zrovna se mi moc nechce, ale pak si uvědomím, že Tě, ségru Áju, tam potkám a pokecám si s Tebou, tak to už je pro mě lákavější a pak se i už těším na společné cvičení. Takže v důsledku toho společně víc natrénujeme než každá sama. Dále například u závodu je výhodou, že jsme ve stejné kategorii a můžeme si hned po závodech společně sednout nad mapou a hodnotit naše postupy. Tak zjistíme, kde jsme udělaly chybu nebo že třeba některá z nás zvolila lepší postup...atd. Rozebráním trasy si uvědomujeme naše chyby a můžeme se jim příště vyvarovat a dále zlepšovat své výkony. To je výhoda sesterství u závodů a její nevýhodou je, že nemyslím jen na sebe a na své úspěchy či neúspěchy. Kdepak...Vždycky když po povedeném závodě doběhnu do cíle, tak sice mám radost, ale první co mě zajímá je, jak doběhla moje sestra Ája. Jestli se jí to taky povedlo a nezabloudila a můžeme se tak radovat spolu? Nicméně pokud jí závod nevyjde, zabloudila nebo udělala chybu a nemá z toho radost, tak mě to více mrzí. Nejsem pak ani já nadšená ze svého dobrého výsledku, protože chci dvojité vítězství, to je ta nevýhoda. :-)

Druhou otázkou je co se Ti na orienťáku nejvíce libí?
Myslím si, že ten životní styl a také lidé v OB. Obecně v OB potkáš lidi, kteří mají rádi přírodu, turistiku, sportování a nějaký ten adrenalin. Prostě jen tak jít mimo cesty přes těžký terén. Jsou také většinou otevření všemu, zajímají se o své okolí, rádi poznávají nová místa a cestují za nimi. Prostě se mi líbí být v takové partě podobně naladěných lidí. Taky mám radost z toho přemýšlení. A ty výzvy, které v OB zažiju! Je to prima!

Další a třetí otázka je, že jsem si všimla, že se Ti často velmi dobře daří v těžkých terénech i třeba ve skalnatém se výsledkově pravidelně umisťuješ v předních příčkách a je to skvělé! Myslíš si, že jsi s tím citem pro orientaci již narodila? :-)
Tak k tomu mám zajímavý příběh z dětství, který mi vyprávěla máma, když jsem ji říkala o svých povedených výsledcích. A to, že jsme jednou jeli do Polska, do Varšavy, navštívit tátu, který tam tehdy pracoval. Byli jsme tedy v úplně cizím městě, byla jsem malá, bylo mi asi deset nebo jedenáct let. Jeli jsme na kole teprve podruhé navštívit tátu při cestě z pronajatého bytu. A právě po druhé návštěvě, na zpáteční cestě, jsem mámu upozorňovala, že máme jít tudy. Máma mi nevěřila, byla si jistá, že podle mapy má být správný jiný směr a jen mi řekla, že pojedeme tudy a jela. Po nějaké době se otočila v domnění, že jsem za ní a úplně se jí sevřelo srdce, když za sebou nikoho neviděla. Hned se vrátila na místo, kde mě naposledy viděla a hledala mě všude v okolí, ale nenašla mě a už bylo pozdě odpoledne, tak se úplně zoufalá vrátila do bytu jen s Andulkou. Cestou do bytu přemýšlela, co dál a jak to říct tátovi, že malá Mája, která je navíc neslyšící, se ztratila v úplně cizím městě... Že se bude muset zavolat policie ve cizině...když dorazila domů, tak já jsem tam na ni s úsměvem, jakoby se nic nestalo, čekala. Máma mi říkala, že dodnes nikdy nepochopí, jak jsem mohla, já, taková malá holka v neznámém prostředí, úplně odvážně se rozhodnout odpoutat od mámy. Věřit sobě a drze jet svou cestou do bytu a ještě se trefit!?! Ale samozřejmě jí spadl kámen ze srdce, že jsem to zvládla a proto se mým orientačním schopnostem prý nediví :-D! Já ani nevím, že jsem jí tohle provedla, tak asi nějakou tu cit pro orientaci v sobě od dětství mám :-).

Čtvrtou otázku, kterou Ti položím, souvisí s tím, že vidím, že máš na krku nákrčník s nápisem USA. Jsi tedy tady v cizině, v USA a taky ses zapojila do místního amerického OB klubu, jaké to tam je? Jsou nějaké rozdíly mezi OB v ČR a v USA? Jaké?
Největším rozdílem je, že u nás, v Česku, jsou kategorie rozdělené na mužské a ženské a potom ještě na věkové kategorie, kam Tě zařadí a v které budeš závodit. Většinou na výběr nemáš nebo je určité omezení volby kategorie. Kdežto tady, v USA, jsou kategorie rozděleny na barvy, od bílé, nejlehčí a nejkratší až po modrou nejdelší a nejtěžší a každý si může sám vybrat, co by chtěl běhat nebo podle svého pocitu si vybrat do jaké úrovně patří. Je jedno jestli jsi muž či žena, kolik Ti je, nesoupěříš s nimi, spíše soupeříš sám se sebou nebo si jen vybíráš a užíváš si trat OB podle sebe..Tohle je zajímavý rozdíl :-). Druhý velký rozdíl vidím v přírodě... mám pocit jakoby v Česku ty lesy byly "uklizené" a dá se jimi proběhnout beze problému, jen občas narazíš na spadlé kmeny stromů či sem tam je houští nebo nějaký popínavý porost, kterému se vyhneš. Ale zde v USA, mám pocit, jakoby neuměli uklidit les, i když vím, že jde jen o divokou místní přírodu :-). Zde velmi často narážím na hromadu popadaných stromů či na celou plochu popínavých růží a keřů, kterým se nemůžu úplně vyhnout a těžko se jimi prodírám. Prostě se mi někdy neběží lehko....tohle je tady v USA jiné.

Další, pátá otázka, je zaměřena na to, že jsi tady v USA kvůli práci a studiu a mě by zajímalo, co tě tady, během pobytu v USA, nejvíce překvapilo?
Těžká otázka....já jsem předtím než jsem sem přiletěla, tak jsem již očekávala určité kulturní rozdíly, jiný přístup, i to, že Američané se budou chovat jinak než Češi a já budu muset použít odlišný jazyk, jak psaný tak i mluvený či znakovaný, ke komunikaci, s tím vším jsem počítala a byla jsem na to připravená. Ale jednu věc jsem tedy vůbec nečekala a ta mě odrovnala...tou je byrokracie, nečekala jsem, že budu mít tolik papírování, že budu muset absolvovat nepřeberné množství povinných kurzů, vyplňování formulářů a dodání různých dokumentů. Dokonce mě v práci vyfotili a sejmuli otisky a přesto dodneška nemám plný přístup do práce a nemohu pracovat efektivně, jak bych si přála, protože pořád narážím na různé překážky nebo omezení vyplývající z toho, že mi nedali plná práva. Tohle mě hodně šokuje, domnívala jsem, že USA je taková...zaměřená na výkon a že podporují pracovní nasazení co nejdříve, aby se prostě jelo a makalo...a místo toho i po třech měsících stále v práci narážím na nějaké bariéry a musím obvolávat různé lidi a zjišťovat od nich, jaký další povinný formulář či školení mám splnit. Tak z toho jsem trochu, teda hodně, překvapená.

Další, šestou otázkou je, jak zvládáš skloubit OB se životem, jak to máš nyní složitější s prací a ještě k tomu studuješ a trénuješ OB...? Jak to vše stíháš?
Ano, je to těžké...myslím si, že nejdůležitější je si sestavit své priority a pokud je mojí prioritou i OB a chci ho trénovat, tak si musím ve svém rozvrhu pro něj najít čas. A pak hlavně ho dodržet a naplánovaný čas pro OB uskutečnit. Samozřejmě, že to někdy nevyjde, že jsem unavená po práci a tak trénink vynechám. Jen se z toho nesmí stát pravidlo. Myslím na to a snažím se to splnit, třeba to, že jdu nejdříve trénovat a až pak později se sejdu s kamarádkou na pokec. Nebo dělat takové různé kompromisy....snažím se a zatím se mi daří.

Mojí sedmou otázkou je, jestli máš v OB nějaké plány do budoucna nebo něco na co se těšíš?
Ano, mám pro Vás novinku! Teprve nedávno se STK OB povedlo najít trenéra pro naší skupinu OB neslyšících. Sice trenér Adam je slyšící, ale má elán, snaží se naučit znakovku a je hodně kreativní a komunikativní. Je to super, protože mi dává zpětnou vazbu k mým mapovým chybám, které bych si možná jinak neuvědomila. Nebo se ho na něco můžu zeptat a poradí mi. Prostě mám pocit, že bych se mohla díky němu i zlepšovat v OB a na to se hodně těším! Taky že se naučím něco nového :-)! Ještě letos v květnu by měla být Deaflympiáda v Brazílii. Sice nevím, jestli na ni budu nominována a pojedu. Nicméně pokud ano, tak se na ni taky budu těšit. Určitě chci se sejít se světovou špičkou OB neslyšících a porovnat se s nimi, jestli se k nim aspoň přiblížím nebo ani ne. Momentálně počítám se scénářem, že pojedu na Deaflympiádu, tak se na ni těším a trénuji na ni.

Tak už tady máme poslední, osmou otázku, na kterou se ptáme každého! Co tě napadne, když se řekne OB? Tři slova, prosím.
Ok. Tak relax, slunce a adrenalin.

Moc děkuji za Tvůj čas na náš rozhovor. Ahoj!
Ahoj!

Už máme za sebou bohatou sérii rozhovorů se závodníky naší skupiny OB neslyšících. Tohle je již náš prozatím poslední rozhovor. Uvidíme, jestli k nám nastoupí nováčci, s kterými budeme moct v budoucnu si také udělat rozhovor. Ráda je opět vyzpovídám :-)! 
Vám divákům, děkujeme za sledování a doufáme, že se Vám to líbilo. Také Vám v neposlední řadě přeju hezký nový rok 2022. Zdravím!